Hrad Šlosberk

Vše bývalo velmi opevněné a tam, kde byla hradba nejslabší zazdili za živa silného muže. Jeho kostru ve zdi nalezli v Hradišti roku 1820. Proč byl onen muž zazděn? Domněnky mohou být různé, je však jisté, že pověra byla příčinou smrti nešťastníka. K. J. Erben uvádí, že při zakládání hradů byli zazdíváni lidé, aby stavba byla pevná, tudíž lidská smrt měla slabé zdivo zpevnit.

Zdvihacím mostem se přišlo k první bráně střežené věží. Za branou bylo předhradí podoby čtyřhranné, na němž se u hradních zdí rozkládaly rozmanité hospodářské budovy, na severní straně pak stála ještě okrouhlá věž. Z předhradí přes příkop, přes nějž vedl druhý zdvihací most a druhou branou se vcházelo do zadního hradu. Tu stával palác, obydlí pána hradu. U něj stávala strážní věž, která přečnívala všechna stavení.

Na severní straně jsou zbytky sklepů, o nichž vypráví pověst, že tam jsou ukryty velké poklady, které je možné vidět jednou v roce, když o Velkém pátku jsou v kostele čteny pašije.

Na jihozápadní straně byla výpadní branka a nedaleko ní se táhl dolní příkop, v němž byla umístěna studna, která musela dosahovat dna skalnatého vrchu. Bylo nutné, aby byla pod hradem, ale v místě, které mohlo být ještě hájeno. A tak tu na kopci u samého pivovaru byla zřízena jižně od studny bašta, z níž mohla být tato strana praky a jinými zbraněmi bráněna.

Páni z Turgova vládli na Hradišti více než půl století a psali se po něm ještě v 90. letech 14. století, přestože v té době měl hrad již jiné pány. V roce 1382 patřil bratrům Václavovi a Janovi Krušinům z Lichtemburka. Ti brzy Hradiště předali Heřmanovi z Choustníka, který pocházel z významného jihočeského rodu pánů z Choustníka. Heřman dal hrad, který se po několik století označoval jako Heřmanův Choustník, důkladně přestavět. Roku 1404 zemřel bezdětný a hradišťský statek převzal jeho bratr Beneš z Choustníka. V roce 1410 vymřel Benešem celý významný rod pánů z Choustníka, protože po Benešovi zůstala jen vdova Máňa z Hradišťka z rodu pánů Dražických, která po Benešovi převzala dědictví. Nároky na Hradiště však vznášel i Jan Městecký z Opočna, který měl s pány z Choustníka jisté smlouvy, a Purkart z Janovic, jehož otec spojil majetek s Benešem z Choustníka a měl na to královské povolení. Purkart podal na Máňu z Hradišťka žalobu ke dvorskému soudu, ale podřídil se nakonec rozhodnutí, podle kterého měla vdova držet Hradiště až do své smrti a až potom mělo přejít na Purkarta. Roku 1413 se však v rozporu s touto výpovědí svévolně zmocnil hradišťského panství Jan Městecký z Opočna. Ten využil nepřítomnosti Purkarta z Janovic v Čechách a v polovině roku 1415 prodal Hradiště vdově po Janovi z Rotštejna Žofce.

Hned po roce koupili Hradiště Jiřík z Hustířan a Jan Haléř z Hrádku. Počátkem roku 1418 se však uvádí jako jediný držitel hradu Jiřík z Hustířan. Jiříkovi čtyři synové prodali Hradiště dvojím prodejem v roce 1453 a 1454 Janovi z Vyhnanic.

Ten však byl brzy potom, protože již „zemská práva šla“, pohnán k dvorskému soudu zmíněným Purkartem z Janovic; soud rozhodl při ve prospěch Purkarta s podotknutím, že mu bylo Hradiště přisouzeno již za času krále Václava IV.

Purkart ale hned v roce 1454 Hradiště zastavil svým dvěma švagrům a za tři roky prodal nejvyššímu sudímu Českého království Mikuláši Zajíci z Hazmburka. Mikulášovým dědicem se stal jeho mladší syn Oldřich Zajíc, který v roce 1465 opustil krále Jiřího a stal se předním přívržencem uherského krále Matyáše. Po Oldřichově smrti prodal Jan Zajíc z Hazmburka a na Kosti, náčelník strany krále Matyáše a jeho český kancléř, hradišťské panství roku 1473 Petru Čéčovi z Nemýčevsi a Veselí. V roce 1485 zastavil jeho syn Václav Čéč panství Hradiště slezskému rytíři Hanušovi z Šalndorfu a Hornšperka a zástavní smlouvu obnovoval vždy tak, aby získal další peníze v hotovosti; počátkem 16. stolení zde byli proto na čas pány Švamberkové. V roce 1513 byl zástavním držitelem zadluženého hradišťského panství Mikuláš Cerhenský z Dražkovic. Ten dosáhl ještě v témže roce na králi Vladislavovi propuštění Hradiště z manství a podařilo se mu zbavit na čas panství zadluženosti, ale po třech letech upadl i on do dluhů. Držitelé Hradiště se potom velmi rychle střídali až do zástavy hradu (1522-1531) Janovi staršímu Krupému z Probluze. Od něho se hradišťské panství dostalo složitou právní cestou do rukou Michala Slavaty z Chlumu a Košumberka, po jehož dvou dědicích získal Hradiště koupí na počátku roku 1541 Mikuláš Pecingár z Bydžína. K panství patřilo vedle hradu stejnojmenné městečko (od roku 1516) s podacím právem k tamnímu kostelu, poplužní dvůr, ovčín, pivovar a mlýn pod hradem a čtyři vesnice s příslušenstvím. Po Mikulášově smrti v roce 1561 byl na Hradišti pánem jeho syn Albrecht (než dosáhl plnoletosti spravovala panství jeho matka Johanka z Borovnice). Hradiště patřilo Pecingárům až do pobělohorských konfiskací. Roku 1623 koupil panství proslulý válečník Albrecht z Valdštejna. Pocházel ze vsi Heřmanice u Jaroměře. O rok později získala Hradiště směnou majetků Marie Magdalena Trčková z Lobkovic.

Po ukončení známého procesu Trčkovského (1634) spadlo Hradiště na komoru královskou. Císař Ferdinand daroval majestátem d. v Řezně roku 1636, 22. října zámek Hradiště s vesnicí, Stanovice, Vlčkovice, Kocbeř, Kladeruby, Kokotov, tvrz a ves Heřmanice, Brod, Slotov, Krabčice, Bukovskou, Vyhnanov a Proruby dánskému šlechtici Františkovi hrab. z Ulfelda dílem za jeho služby, dílem k zaplacení lidu vojenského v 60 000 fl., tak že byl nový držitel povinen, oč statek více stál jezovitům kolleje Jičínské vyplatiti.

Protože však tento dánský šlechtic měl ještě za oba statky doplatit hotové peníze a neučinil tak, octly se Choustníkovo Hradiště a Heřmanice až do roku 1651 v zástavní držbě jičínský jezuitů. Za nich pobořilo hrad roku 1645 švédské vojsko vedené generálem Torstensonem. Zatím zmíněný dánský šlechtic ztratil své právo ke Hradišti, protože zradil dánského krále a přešel na stranu Švédů. Pánem na Hradišti se stal jeho bratr Corfix z Ulefeldu, který byl v Dánsku říšským radou a hofmistrem a místodržitelem na ostrově Mön. Ten však prodal hned v roce 1652 celé panství, které natrvalo rozšířené o heřmanický statek mělo již 14 vsí, knížeti Ottaviovi Piccolominimu, pánovi na Náchodě. Po něm se na Hradišti vystřídalo několik majitelů. Po Ottaviovi držela panství (asi roku 1658) nějaká hraběnka Černínová, potom Kateřina Bádenská roz. Carettova. Její dědic, Leopold Vilém, markrabě bádenský, prodal Hradiště známému vojenskému veliteli hraběti Janu Šporkovi za 66 000 fl.

Jan Sporck, známý vojevůdce z třicetileté války a generál císařské jízdy, nechal zpustlý hrad opravit a užíval jej až do své smrti v roce 1679. Když se v roce 1684 Sporckovi synové dělili o rozsáhlé dědictví, připadlo Hradiště spolu s Lysou nad Labem, Konojedy a jinými statky staršímu Františku Antonínu Sporckovi. Ten dal hrad opět z větší části opravit a rozšířit. Když si pak vystavěl v nedalekém Kuksu zámeček, trvale přesídlil tam.

Starý hrad, který měl podle zachovaného vyobrazení palác zadního hradu i stavení v předhradí o dvou podlažích s vysokými střechami, mohutnou okrouhlou věž v zadním hradu, na hradbách nejméně tři okrouhlé bašty, hranatou vstupní věž na východě, dal Sporck přeměnit v roce 1705 na ženský konvent celestýnek řehole svatého Augustina, jehož představenou se stala Sporckova vzdělaná dcera Marie Eleonora Aloisia Kajetána, která zde přeložila do češtiny pro otcovu tiskárnu v Lysé nad Labem nejednu knihu z francouzštiny či němčiny. Zemřela v mladém věku roku 1717. Roku 1739 se jeptišky přestěhovaly do Prahy, kde jim hrabě Sporck daroval svůj dům. Po jejich odchodu byl hrad velmi poničen za slezských válek. Kolem roku 1754 byl pokryt střechou a jeho sály a pokoje začaly sloužit jako sýpka.